Lyžařský kurz Zadov 2018

Jak dlouho jsme vyčkávali lyžařský kurz na Zadově! Jako by ani nechtěl přijít. Ale když už na něj došlo, slušně se na nás vyřádil!

               Už den příjezdu byl velmi nabitý. Začali jsme náročnou cestou od autobusu k ubytovně – zdála se být nekonečná. Zavazadla jako by byla plná kamení. Když už jsme si mysleli, že nejtěžší část celého pobytu je za námi, dozvěděli jsme se o rozřazovací jízdě. Ta by sama o sobě nebyla problémem, pokud bychom sjezdovku nemuseli vyšlapávat po svých. To bylo nářků! Ale řeknu vám, i tato nemilá záležitost měla něco do sebe. Naučila nás vážit si věcí, které považujeme za samozřejmost – třeba vleku.

               A vlek nebyla jediná věc, které jsme se museli na nějaký ten čas vzdát. Náš pan praktikant si totiž velice oblíbil jízdu bez hůlek. Jezdit bez nich pro mnohé z nás znamenalo něco podobného jako chodit nahý. Tato „nahota“ nám ale napomohla k tomu, že brzy samotný pan Babický nedokázal předvést lepší carvingové obloučky než celá naše skupina. Děkujeme!

                Jenže naučit se za celý lyž. kurz pouze vzorné carvingové obloučky našim třídám nestačilo. Proto se většina z nás vydala na běžky. Strach s nervozitou nás před začátkem jízdy zcela ovládl. S prvními najetými metry jsme ho ale rychle vyprovodili. Ať už šlo o začátečníky nebo zkušené profíky, každý z nás si někde našel své místo. Když jsme všichni společně dobyli Zlatou studnu, otočili jsme se o 180 a vydali se na cestu zpět. Tedy až na pár odvážlivců, kteří se nechali zlákat panem praktikantem a pokračovali dál v krasojízdě. Myslím, že po neskutečných 17 kilometrech byli rádi, že konečně dorazili do cíle.

               Samotná jízda, ať už na lyžích nebo běžkách, by nám ale moc času k seznamování a poznávání druhých nedala. Proto nesměla chybět procházka, návštěva cukrárny nebo bowlingový turnaj. A málem bych zapomněla na náš večerní program! Ten snad nemohl být lepší. Umožnil nám vyslechnout si zpívající překladač, zatancovat si nebo třeba zhlédnout dramatická ztvárnění našich běžných školních hodin.  Myslím, že jsme překvapili nejen učitele, ale i sami sebe tím, jak jsme to všechno společně zvládli.

               Čas utíkal rychleji, než by si někteří z nás přáli. Zanedlouho přišel poslední večer a s ním i čas sbalit si kufry a vyčkávat příchodu ranního svítání. A že nás do nového dne přivítalo s plnou parádou! V poslední den se nám naskytl snad nejhezčí výhled za celý týden. Jak těžké bylo odejít!

               Zase si nemyslete, že jsme se netěšili domů. Sice jsme si Zadov neskutečně užili, ale doma je doma.

               Na závěr bychom chtěli poděkovat těm, díky kterým kurz mohl vůbec proběhnout. V prvé řadě asi rodičům za to, že vyprázdnili své peněženky a s důvěrou nás pustili za tímto dobrodružstvím. Pak samozřejmě paní Bechyňové, Průšové a panu Babickému za jejich trpělivost s naší lyžařskou „zkušeností“ a chováním vůbec. A v neposlední řadě každému, kdo se rozhodl se svou třídou vyrazit, protože bez něj bychom nebyli takovou partou, jakou jsme teď. 🙂

Nicol Jirásková, kvinta, Gymnázium Vlašim